‘LEAVING SLAVES’ ON THE SAINT PAUL ISLAND

Šest mužů a jedna těhotná žena žilo na počátku roku 1930 na opuštěném ostrově Svatého Pavla v jižním Indickém oceánu. Tito zde předtím pracovali v továrně na zpracování humrů, nyní však pouze střežili ostrov a zařízení továrny pro své francouzské zaměstnavatele.

V roce 1928 se rozhodli bratři Henry a René Bossière pro využití mořských zdrojů ze zámořských ostrovů a založili firmu „La Languste Française“.

Pracovní síly získávali především pak v regionu zkušených rybářů poblíž Concarneau. Rybáři byli transportováni na ostrov Svatého Pavla, kde sezónně pracovali. Výsledky výlovu sezóny byly velmi povzbudivé.

V letní sezóně bylo odchyceno 20.000 humrů za den a rovněž okamžitě zakonzervováno. Takto byl celý úspěšný výlov langust definitivně uzavřen až do následujícího března příštího roku.

Dvě známky dokonale demonstrují tvar sopečného ostrova, a poskytují dokonalý pohled na místní továrnu pro zpracování langust, umístěnou na úzkém pruhu země při vjezdu do vnitřní laguny francouzského ostrova Saint Paul.

Přibližně stovka lidí pracovala tvrdě na malém pásu země přímo u vstupu do laguny až do doby, kdy v únoru 1930 skončila druhá australská letní kampaň. Sezónní pracovníci byli repatriováni na Madagaskar a do Velké Británie a odvezla je tam zásobovací loď „Austral“.

Ještě předtím požádal ředitel společnosti Alfred Caillé dobrovolníky o zajištění ostrahy a údržby zařízení. Sedm osob = šest mužů a jedna žena se poté rozhodli, že zůstanou na ostrově. Byli to manželé Victor a Louise Brunou, Julien le Huludut, Emmanuel Puloch, François Ramamong, Louis Herlédan a Pierre Quillivic.

Ředitel společnosti jim přislíbil, že pro ně po dvou nebo třech měsících pošle zásobovací loď. Bohužel neudělal však zcela nic. Louise Brunou porodila koncem března dívku Paulu, nazvanou podle ostrova. Bohužel malá holčička přežila jen pouhé dva měsíce. Morbidní událostí bylo, že jako rakev ji posloužila bedýnka na konzervy pro langusty.

Ostrov Svatého Pavla na sešitkovém aršíku TAAF. Na obrázku je také vyobrazeno místo, kde stávala popisovaná továrna na langusty. V této pouštní a sopečné krajině není žádné klidné místo pro romantiku.

Od počátku března, kdy loď zmizela za obzorem, zjistili opuštění zaměstnanci, že jsou zcela osamoceni na malém prostoru, nedostatečně chráněném před povětrnostními vlivy a s omezenými zásobami konzervovaného masa. Uvědomují si svou samotu pouštní skály, ztracené ve středu Indického oceánu, tisíce mil od domova. Měli sice vysílačku, ale radista odplul někam do dáli, a nikdo z ostatních nevěděl, jak se radiové zařízení provozuje.

Přichází zima a slíbená zásobovací loď stále nepřiplouvá. Sedm zoufalých osob zachvacuje stesk po domově. Jedí konzervy s langustami, vejce albatrosů, tučňáky a ulovené ryby. Na malém sopečném a opuštěném ostrově však chybí veškeré ovoce a také zelenina, o které se jim jenom zdá. Nedostatek přináší do osady veliké neřešitelné problémy, největšími jsou kurděje. Tři z osob postupně umírají. Další zoufalý muž odplul na člunu a nikdo jej již nikdy nespatřil.

Nová kampaň přišla se zpožděním. Na chudé dělníky bylo postupně zapomenuto, snad pouze v rodné zemi si příbuzní a přátelé dělali starost. „Trosečníci“ sice byli zapomenuti, nebyla však opomenuta nová blížící se rybářská sezóna.

Vysvobození pak přišlo velmi pozdě. Dne 6. prosince, na počátku nové lovné sezóny, připlula konečně k ostrovu stará a osvědčená francouzská loď „Ile Saint-Paul“. Až kapitán d´Armancourt mohl pak zachránit už jen tři zbývající zubožené osoby. Byli to dva muži Julien le Huludut, Louis Herlédan a paní Louise Brunou. Návrat zapomenutých osob do Francie přinesl velký rozruch a zároveň i odsouzení firmy bratří Bossièrů. Francouzský deník l’Humanité jasně odsoudil tento skandál o stíhání firmy bratrů Bossièrových v článku nazvaném „Otroci mrtvého ostrova“.

Tato společnost musela přeživším uhradit utrpení a zaplatit různé náhrady obětem a rodinám pozůstalých. Tímto se firma dostala do velkých finančních potíží a brzy nato musela definitivně ukončit své podnikání.

Tento příběh však ještě nekončí. V prosinci 1930 dorazil totiž na St. Paul nový pracovní tým 122 dělníků a život otroků na pustém ostrově tak stále pokračoval …
Ostrov Saint Paul je považován za prokletý ostrov a je stále neobyvatelný. Jen několik málo vědeckých expedic se zde v současnosti zastaví na dobu několika hodin.

Dne 30. listopadu 2015, tedy po 85 letech, připlula dcera Juliena le Huluduta, jednoho ze zapomenutých, sem k ostrovu Svatého Pavla na palubě expediční lodi Marion Dufresne. Tato žena přivezla plaketu se sedmi vyrytými jmény zapomenutých strážců ostrova.

Tím se stalo, že „Ostrov zapomenutých“ bude konečně mít své jméno i na scéně mučedníků. Stejná deska byla též připevněna na náměstí Concarneau, byť nese zavádějící název „Zapomenutí na ostrově Svatého Pavla.“

Antonín Boháček

 

Zdroje: Článek v Polárním zpravodaji č. 81, jardin-de-garrigue.com, dokument Les oubliés de l’Iles Saint Paul – memorial-national-des-marins.fr, blog envelopmer.blogspot.com, internet a další …

 

Publikováno pro nezávislý CZ/SK blog - www.znamkovezeme.cz
  Přebírání obsahu jen s písemným souhlasem autora příspěvku !
--- Admin blogu ---